Září 2009

Marie Rottrová: Som zamilovaná a vekový rozdiel neriešim

26. září 2009 v 12:33 Rok -2009-
24.09.2009

Česká "lady soul" MARIE ROTTROVÁ (67) doslova žiari! Speváčka, ktorá mala vždy povesť distingvovanej a skôr neprístupnej dámy, bez zábran priznáva, že je šťastne zamilovaná. Netrápi sa ani tým, že jej "chlap" Milan Říha (52) je od nej o šestnásť rokov mladší. Všetky predsudky hodila za hlavu a lásku si naplno užíva.

Po dvoch nevydarených manželstvách vás opäť zasiahol Amorov šíp. Je to láska ako z románu?
- Presne tak. To som teda vôbec neočakávala.

Čím môže muž očariť zrelú ženu umelkyňu, ktorá má vybudovanú kariéru, svoju rodinu? Je možné, že zrazu príde chlap, ktorý spôsobí v jej citoch zemetrasenie?
- Ja som mala problém pustiť ho k sebe. Dvoril mi naozaj dlho, občas priniesol kvety, košík jahôd. Myslela som si, že je trochu starší, pretože nosil fúzy. Nechcela som ho, mne sa ani nepáčia chlapi s fúzmi, vôbec ma neočaril. Bol vytrvalý. Zdôveril sa mi, že ma miluje od štrnástich rokov, že som jeho celoživotná láska. Vraj vždy počúval len Rottrovú... Nejako podvedome ma mal stále v hlave. To mi však povedal až neskôr, keď sme už boli spolu. Priz nal sa, že veľmi dlho zbieral odvahu, aby ma oslovil. Napokon sa k tomu odhodlal a povedal si: Čo sa mi môže stať? V najhoršom ma pošle do hája. Nič viac.

Neposlali ste ho...
- Raz mi prišiel zagratulovať k narodeninám. Mám totiž narodeniny presne v deň, keď aj jeho maminka, 13. novembra. Je krstená Marie Božena a ja som tiež Marie Božena. Je to zaujímavé. To bolo po prvý raz, čo som ho pozvala ďalej na pohárik. Ale ani som ho neponúkla, aby si sadol. Tak tam stál a ja som sa tvárila, že by už mohol ísť. A on šiel.

Je taký tichý typ?
- To rozhodne nie, introvert on vôbec nie je. Ale mal rešpekt a vycítil, že už by som si priala, aby odišiel.


Mladší priateľ Milan Říha ju najskôr neočaril. Teraz na neho nedá dopustiť.

Ale prišiel zas...
- Po nejakom čase opäť zazvonil. Pravdupovediac, mne to bolo nepríjemné, pretože nie vždy som bola upravená, doma je to predsa len iné, ako keď idete do spoločnosti. Povedala som mu, že keď bude chcieť prísť, nech mi dopredu zavolá, nemám rada, keď ma len tak prekvapí. Potom mi zavolal, či by som s ním nešla na večeru. Vravím mu, na večeru nie, to by bolo rande, pôj deme na obed. Tak sme boli na obede. Povedala som si, že ho vezmem do veľmi drahej reštaurácie, nech ho trochu napálim a možno viac za mnou nepríde. Vybrala som reštauráciu a on statočne šiel. Objednala som si to najdrahšie, čo tam mali a myslela som si, že teraz už určite rezignuje. Povie si, že som veľmi náročná a vycúva. Ale on to nevzdal.

Zaiskrilo to konečne medzi vami?
- Ani tam nie. Potom zas zavolal, či by som nešla na tú večeru. Tak som teda súhlasila, ale po večeri som šla hneď domov.

Vy máte teda guráž... To vás naozaj ničím neupútal?
- Ja neviem. Vravela som si, že je to príjemný človek, inteligentný, tak môžeme ísť spolu do divadla alebo do kina. Myslela som si, že by to mohol byť kamarát. Časom sme šli na prechádzku so psom do lesa, na pivo do krčmičky...

A stále nič?
- Nič. Stále mal fúzy... (smiech). Tam som mu povedala, že sa nemôžeme spolu stýkať, že s ním nechcem chodiť. Ale pripustila som, že do divadla by sme spolu mohli zájsť. Súhlasil. Imponovalo mi, že je veľmi pohodový a kultivovaný muž.

Tak kedy vás konečne zasiahol Amorov šíp?
- Pozvala som ho na koncert do Ostravy. Dohovorili sme sa, že sa stretneme pred koncertom v reštaurácii v kultúrnom dome. Prišiel a ja som ho nespoznala. Oholil si fúzy! Vysvetlil to tým, že chcel urobiť vo svojom živote totálnu zmenu a fakt ju urobil. Bolo to úplne inštinktívne. Akoby to tušil. Povedal si, že chce začať nový život a naozaj začal. Vyzeral veľmi dobre! Po koncerte pri šiel za mnou do zá kulisia a keď som ho tam videla, ako tam stojí a ako na mňa zamilovane pozerá, odrazu som mala chuť skočiť mu okolo krku! Bola som ešte plná emócií z koncertu a ten pocit bol celkom spontánny. Ale neurobila som to. Keď sme sa po vystúpení rozišli a každý išiel preč svojím autom, celou cestou sme si písali esemesky. To už bolo krásne, vtedy som sa totálne zamilovala. Zrazu si ma celkom podmanil.

Ako ste sa vyrovnali s tým, že je od vás o šestnásť rokov mladší?
- Pravdupovediac, tušila som, že je mladší, ale hádala som mu o dobrých päť, šesť rokov viac. A keď dal preč tie fúzy, hovorím si, pozor, to nebude tak, ako som si myslela, ten je ešte mladší!

Prekážalo vám to?
- Chvíľu som na to myslela, ale potom som to hodila za hlavu. Povedala som si: A čo? Prečo by som to mala riešiť?

Ako to robíte, že tak dobre vyzeráte?
- Neviem, každý sa ma na to pýta a zakaždým som rovnako na rozpakoch, ako odpovedať. Fakt neviem, čím to je. Nakrémujem sa ráno, nakrémujem sa večer a to je všetko. Nepoužívam peeling, žiadne vychytávky, dokonca ani masky na tvár. Mám síce doma nejaké vzorky, občas si vravím, že by som ich mala vyskúšať. A keď si ich už konečne dám na tvár, potom zas ďalší polrok nič. Aby som povedala pravdu, ja o seba vôbec nedbám. Maminka mi vždy vravievala: Mala by si sa o seba viac starať, mala by si to, hento. Ale ja na to kašlem.

Nie je to zdravou životosprávou?
- To určite nie. Nedávno u nás v Kolovratoch otvorili novú cukráreň a majú tam veľmi chutné zákusky. Niekoľkokrát do týždňa som tam na ne chodila a dokonca som si ich nosila aj domov. Teraz som to obmedzila, trochu som pribrala. Ale ako sa hovorí, keď je žena staršia, musí si vybrať - buď tvár, alebo zadok (smiech). Aspoň mi nie je vidno vrásky...

Netajíte sa tým, že ste si k dokonalému výzoru dopomohli menším chirurgickým zákrokom...
- Dala som si spraviť u plastického chirurga korekciu horných očných viečok. Bolo to už dávno, v osemdesiatom siedmom roku, a výsledok bol úžasný. Odstránili mi nadbytočnú kožu. Pred dvomi rokmi som sa rozhodla pre rovnaký zásah aj na spodných viečkach, ale nemalo to vôbec žiadny efekt. Tentoraz to bol úplne zbytočný zákrok.

Nemali ste strach?
- Vôbec nie. To mi najprv nakreslili malé mesiačiky okolo očí a napichali injekcie. Pripadalo mi to smiešne. Zdá sa vám, akoby niekto strihal papier a zároveň si uvedomujete, že vám strihajú kožu. Chvíľami mi bolo až do smiechu. Ale efekt bol fantastický a najmä okamžitý. Fakt ma to omladilo. Bola to zásadná zmena.


Na koncertoch dáva zo seba úpne všetko. Onedlho si ju budeme môcť vychutnať aj v Bratislave.

Žiadne iné omladzovacie zásahy ste neabsolvovali?
- Nie. Ale ako sa tak pozerám na svoje čelo, vravím si, že by som s tým mala niečo robiť. Lenže môj muž mi vraví, aby mi to ani nenapadlo, že jemu sa to páči. Vraj v mojom veku musím mať nejaké vrásky, lebo inak by som vyzerala zvláštne. Takú by ma nechcel. Vraví, že je to príroda, páčim sa mu taká a vraj mi tie vrásky svedčia. Inakšiu by ma nechcel. Takže kvôli nemu v najbližšom čase pod skalpel nepôjdem.

Veľa sa dá zakryť aj kvalitným líčením...
- To je pravda, ale ja veľmi líčidlá nepoužívam. Väčšinou len dobrý hydratačný krém a jemný sypký púder. Čím je žena staršia, mala by používať menej mejkapu.

Nemáte problém otvorene hovoriť o plastickom zásahu, a pritom sa bránite odhaliť svoje súkromie v knihe spomienok. Nezmenili ste názor a nedočkáme sa raz nejakej?
- Myslím si, že som sa veľakrát zdôverila novinárom so svojím súkromím. Často som to potom oľutovala, niektorí sú vskutku nekorektní a vymýšľajú si. Niekedy som žasla nad tým, čo o mne popísali. Stalo sa, že bulvárni novinári mali neďaleko nášho domu tri dni zaparkované auto, odkiaľ nás zo zadného sedadla sledovali. Nemám v pláne napísať o sebe knižku, nie som exhibicionista.

Marie Rottrová sa narodila 13. novembra 1941 v Ostrave. Počas svojej úspešnej kariéry vydala množstvo albumov, ktoré dosiahli vysokú predajnosť. Získala niekoľko zlatých albumov a platinový album za predaj CD Podívej. Spolupracovala so skupinou Flamingo, ktorá neskôr zmenila názov na Plameňáci, a s mnohými známymi českými hudobníkmi a textármi (Wykrent, Nohavica, Borovec...). Medzi najznámejšie hity patria Večerem zhýčkaná, Lásko, Zřejmě letos nikde nejsou kytky, Ten vůz už jel, Lakomá, Markétka. Speváčka má dvoch dospelých synov.


Maria Rottrová: Je to láska ako trám!

21. září 2009 v 17:38 Rok -2009-
19.09.2009

Zatvor okno

Láska jej evidentne prospieva! Českej "lady soul" Marii Rottrovej (67) by nikto nehádal skutočný vek. Na koncerte v piešťanskom Dome umenia speváčka doslova oslnila, isto aj preto, že so svojím priateľom Milanom Říhom (52) práve prežíva krásne obdobie zamilovanosti.

Svoj temperament Marie Rottrová rozbalila ako za mlada a niekoľkokrát zdvihla publikum zo sedadiel. Búrlivým standing ovation potvrdila, že je skutočnou stálicou nielen na českej, ale stále i na slovenskej populárnej scéne. Vždy graciózna Rottrová zažiarila v plnej kráse a potvrdila, že láska naozaj dokáže robiť divy, veď vďaka trojročnému vzťahu s podnikateľom Říhom výrazne omladla.

Láske sa bránila

"Prišlo to ako blesk z jasného neba, vôbec som to neočakávala," priznala sa. "Navyše Milan mal fúzy a mne sa takí muži nepáčia. Bol však vytrvalý a dosť dlho mi dvoril. Pozval ma na obed, neskôr som pristala aj na večeru a občas sme si vyšli so psom na prechádzku. Potom som ho pozvala na koncert do Ostravy, a keď za mnou prišiel, vôbec som ho nespoznala. Bol oholený! Fúzy boli preč a mňa trafil Amorov šíp! Keď prišiel po koncerte za mnou do šatne a videla som, ako zamilovane na mňa hľadí, mala som veľkú chuť hodiť sa mu okolo krku. Neurobila som to, ale keď sme sa po koncerte rozlúčili a každý z nás išiel svojím autom domov, celou cestou sme si písali esemesky. To už som bola po uši zamilovaná," prezradila Rottrová, ktorá v októbri vystúpi aj v bratislavskom Istropolise.


Český Rozhlas 2

13. září 2009 v 17:49 Rok -2009-
11.09.2009

Marie Rottrová - Autor: Český rozhlas
Tento měsíc se stala "tváří" mediální kampaně naší stanice, tedy Českého rozhlasu 2 - Praha, známá zpěvačka Marie Rottrová a my ji mohli přivítat v našem pravidelném pořadu "Setkání" (bylo to v pondělí)...

Milým hostem byla v pondělí zpěvačka Marie Rottrová, která se nedávno stala "tváří" Českého rozhlasu 2 - Praha. Co pro ní rozhlas znamená? Prý ho poslouchá už od útlého dětství a provází jí prakticky celým životem. Často mu dává přednost před televizí. Nabídka vedení ČRo 2 - Praha stát se "vyslankyní" stanice jí prý příjemně překvapila a potěšila, ale zajímala se, proč padla volba právě na ní. Dle průzkumu veřejného mínění mezi rozhlasovými posluchači je Marie Rottrová osobností se širokým vějířem pozitivních asociací. Působí mladistvě, má silné vazby na základní hodnoty ČRo 2 - Praha (pohoda, domov a rodina). Proto je se stanicí spojována naprosto přirozeně. Marie Rottrová poznamenala, že "to souhlasí" a také se "tak vidí". Nabídku tak přijala nejen proto, že má ráda kultivovanost a slovní projev, který najde pouze na vlnách veřejnoprávního rozhlasu.
V našem pondělním pořadu zazněla mj. její píseň "Štěstí", kterou prý na koncertech uvádí slovy: "je to píseň o tom po čem všichbi toužíme, co si všichni velmi přejeme a co si mnohdy i zasluhujeme". Kdo z nás by neznal její hity jako např. "Řeka lásky", "Zřejmě letos nikde nejsou kytky", "Měli jsme se potkat dřív" nebo "Markétka".
Narodila se v Ostravě, kariéru začínala v rockových skupinách Samuel, Majestic a Flamingo. Z té doby se datuje její přechod k soulovému způsobu zpěvu. Její popularitu uspíšilo pravidelné vystupování v programech Československé televize. V roce 1981 si vyzkoušela moderaci v televizním pořadu "Divadélko po věží". Na to všechno, stejně jako na spolupráci s mnoha významnými hudebníky a textaři, vzpomínala v rozhovoru s Vladimírem Krocem. Prozradila nám i recept na to, proč stále vypadá tak dobře. Pije prý kvalitní červené nebo růžové víno. Je stále aktivní, pozitivně naladěná a snaží se vidět svět "z té lepší stránky".
"Lady soul", tak přezdívají zpěvačce Marii Rottrové, která se nedávno stala "tváří" ČRo 2 - Praha. Na naší hudební scéně září bezmála 50 let. V pořadu setkání hovořila o své práci, nové desce a také o svém vztahu k rozhlasu.

Celý rozhovor s Marií naleznete ---ZDE---

Roky jsem přestala počítat

5. září 2009 v 21:46 Rok -2009-
(33/2009)
Jestliže platí pořekadlo, že trpělivost růže přináší, musela by jimi být Marie Rottrová (68) zasypaná. Loni musela kvůli úrazu odsunout návštěvu synovy rodiny v Kanadě, letos kvůli nemoci dlouho připravované album.

Potvrzuje se vám pravidlo, že když se člověk na něco hodně těší, nevyjde to?
Možná ano. Na synovu rodinu jsem se těšila, měla jsme poprvé vidět vnoučka, ale zároveň jsem věděla, že se mi bude těžko odjíždět kvůli nemocnému pejskovi. Tři dny před plánovaným odletem jsem na festivalu v Kopřivnici přehlédla kabel a zlomila si kotník. Že by osud? Nedala jsem se už léta zlákat od syna na lyže, ani od partnera na brusle - a zraním se při tak nevinné činnosti, jako je zpívání!

Za vnoučkem jste pak místo v září letěla až v lednu. Už byl syn s rodinou za vámi v Čechách?
Zatím ne. Mluvili jsme o tom, ale Martin má moc práce, chystá nový projekt. Ale říkali jsme si, že bylo by dobré, kdyby malý poznal své bratrance a podíval se do Beskyd a Jeseníků, kde moji synové trávili prázdniny.

Vnuci od Vítka jsou už větší. Jednu dvojitou klukovskou pubertu máte za sebou, ale jak ji snášíte jako babička?
Nevidím je denně. (smích) I když s babičkami se o prázdninách počítá… Pojedeme na čtrnáct dní se synem, snachou a vnuky společně do Toskánska, to je naše tradice. Nervy budou možná potřeba zocelit, protože z Bruníka se stává rocker - začal hrát na elektrickou kytaru.

Jak vyrůstali vaši synové, děti zpěvačky a muzikanta?
Poslouchali jsme Radio Luxembourg, nahrávali jsme si muziku, pouštěli gramofon, scházeli se u nás muzikanti… Muzice nemohli uniknout. Nejdřív Martina a pak i Vítka jsem asi v osmi letech zapsala na klavír. Spíš nehráli, než hráli… Nechtěli a já je nenutila. V pubertě se k hraní vrátili. Vítek je úplný samouk, ale hraje dobře na několik nástrojů a skládá písničky (dostal cenu Anděl za písničku pro Buty Nad stádem koní - pozn. red.), Martin vystudoval hudební výchovu a češtinu na vysoké škole pedagogické.

Váš tatínek byl varhaník, takže předpokládám, že ke klavíru jste zasedla velmi záhy.
Pokračování rozhovoru naleznete v tištěné verzi Týdeníku Květy!


Za láskou bych šla kamkoli

5. září 2009 v 21:39 Rok -2008-
(30/2008)
Marie Rottrová (66) má pořád vyprodané koncerty, na kterých s ní publikum většinu písniček zpívá. V zimě se dušovala, že prázdniny si uhájí pro sebe. Dodržela své předsevzetí?

Na přelomu jara a léta měla problém najít si čas na rozhovor a focení, protože uvažovala o tom, že se vydá na některý z festivalů. Nakonec si vybrala jediný: Tatrafest v Kopřivnici 31. srpna. Všechny ostatní nabídky odmítla. "Už si zpívání opravdu chci hlídat, aby ho nebylo tolik," vysvětluje.

Naučila jste se odmítat?
Pořád to neumím dokonale. Když někdo hodně naléhá a argumentuje dobrými důvody, většinou změknu. Dokážu se totiž vžít do kůže druhého, takže zkrátka podlehnu. Musím brát v úvahu publikum. Když někdo prosí, jak mě v jejich městě lidé chtějí, jsem ztracená.

Je pro vás hodně důležitý potlesk?
Nejde jen o potlesk. Když zpívám na městské slavnosti a diváci drží v jedné ruce párek a v druhé pivo, tleskat moc nemůžou. Vidím ale, jestli jsem je zaujala. Kdybych řekla, že odezva posluchačů pro mě důležitá není, lhala bych. Koneckonců kvůli ní toto povolání dělám.

Jak jste dřív trávila letní měsíce?
Pokračování rozhovoru naleznete v tištěné verzi Týdeníku Květy!


Na rozjetém kolotoči

5. září 2009 v 21:37 Rok -2008-
(1/2008)
Několikrát prohlásila, že se zpíváním skončí. Protože Marie Rottrová (66) už ale jeden radikální konec kariéry absolvovala, ví, že přestat zpívat není jednoduché. Zvlášť když má vyprodané koncerty, na kterých si s ní publikum většinou zpívá.

Navrhla jste schůzku v kavárně nákupního centra. Nakupujete ráda?
Vůbec nejsem nakupovací typ. Scházíme se tady, abych měla záminku do obchodu zajít, když už jsem sem dojela. (smích)

Skutečně nemáte pro něco slabost? Kabelky, boty, hračky pro vnuky?
V tomhle směru opravdu žádnou vášeň nemám. Nakupování je pro mě nutné zlo. Tedy kromě jídla, ráda vybírám maso, zeleninu… Vaření je moje velké potěšení.

Pro koho vaříte nejraději?
Pro rodinu, pro přátele. Nejsem líná ani uvařit si jenom pro sebe.

Koncertujete s několika kapelami včetně skupiny Neřež, s níž jste před šesti lety vydala album a představila ho na turné. Pokračuje vaše spolupráce?
Pokračování rozhovoru naleznete v tištěné verzi Týdeníku Květy!


Už mám promyšlený konec kariéry

5. září 2009 v 21:35 Rok -2007-
(11/2007)
"Paměti psát nehodlám," usměje se zpěvačka Marie Rottrová a vzápětí svůj úsměv ještě rozšíří: "I když by bylo o čem!" Každý, kdo se zaposlouchá do jejího nezaměnitelného hlasu, o tom nemá důvod pochybovat. Bez falše v něm znějí všechny radosti i strasti, které naši stálici v životě potkaly.

Zkusme si představit alespoň pár kapitol z neexistující knihy vašich pamětí. Začneme tím, že je vám kolem dvaceti let a právě se stavíte na vlastní nohy…
To jsem se zrovna vdávala, narodil se nám první syn Martin, o dva a půl roku později přišel na svět Vítek. Myslela jsem si, že budu žít jako žena v domácnosti a u toho trochu zpívat. Samozřejmě amatérsky. Manžel měl skupinu Majestic, s níž jsem vystupovala na čajích o páté nebo na různých oslavách. Tehdy by mě vůbec nenapadlo mířit se zpíváním někam výš. Učila jsem se vařit, starat se o děti a měla jsem běžné představy o životě, jaké má každá mladá žena, která založila rodinu.

Vaše kariéra začala pořádně nabírat na obrátkách těsně před třicítkou?
Ano, když jsem začala zpívat s kapelou Flamingo. Najednou byla spousta koncertů, brzy jsme vydali elpíčko, za rok další a pak každým druhým rokem nové. Točili jsme pro televizi a nahrávali v rozhlase… Bylo to prostě úžasné. Na druhé straně jsme se rozešli s manželem, takže na toto období mám rozporuplné vzpomínky. Těšila jsem se z toho, jak vše běží na plné pecky, a zároveň jsem zůstala sama se dvěma dětmi, což byl pochopitelně problém. Když se ženě začne dařit v kariéře, má to těžké a ještě těžší to mají děti. Naštěstí jsem měla velkou oporu v mamince, která mi ve zpívání držela palce a nabídla mi, že se o kluky postará. Dneska si myslím, že jsem to tenkrát měla udělat jinak, ale to tehdy nešlo. Tahle profese se nedá dělat polovičatě.

Může za rozpad vašeho prvního manželství poměrně častý jev, že muž neunese strmě stoupající kariéru ženy?
Byl to ten případ. Můj muž si nepřál, abych z jeho kapely přestoupila k Flamingu. Jenže mně se moc líbilo, co kluci s touto skupinou hráli. Po něčem takovém jsem vždycky toužila.

Ve čtyřiceti letech už jste měla svou pozici jistou. Za sebou spoustu hitů, natáčela jste televizní Divadélko pod věží. Chybělo vám tehdy vůbec něco?
Ano, dům. Najednou jsem začala cítit potřebu mít rodinu pod jednou střechou. Maminka měla svou domácnost, já také svou a kluci žili u ní. Pořád jsme to tak pytlíkovali, až jsem si řekla, že to takhle dál nejde. Proto jsem v Ostravě postavila svůj první dům. Pracovala jsem na plný plyn, pořadatelé po nás chtěli dva koncerty denně. Pět dnů jsme koncertovali, v desetidenní pauze jsme nahrávali, vystupovali v zahraničí, natáčeli Divadélko i spoustu jiných pořadů, pak zase odehráli deset koncertů v pěti dnech a tak pořád dokola. Bylo toho nad moje síly, musela jsem udělat razantní čáru.

Tři roky před padesátkou, v roce 1988, jste se odstěhovala za svým druhým manželem do německého Stuttgartu. Užívala jste si, že se za vámi lidé neohlížejí na ulici?
To byla úžasná relaxace. Byla jsem sama sebou, žádná zpěvačka. Až na okruh našich českých přátel jsem žila anonymním životem, což mi nesmírně vyhovovalo.

Říká se, že popularita je droga. Byl tedy váš německý pobyt jakási odvykací kůra?
Kdepak. Možná nejsem typická zpěvačka, ale já se opravdu nemusím denně koupat v úspěchu. Neustálý obdiv publika nepotřebuju, uvádí mě spíš do rozpaků, věřte mi.

Po rozvodu jste se vrátila zpátky do Čech i na pěvecké výsluní. Co jste si z více než pětileté pauzy odnesla?
Předně jsem si dostatečně odpočinula a do dalších let jsem zvolnila. Rozhodla jsem se například, že nebudu mít žádného manažera. Nechci, aby měl někdo k dispozici můj diář a zaplňoval ho kolonku po kolonce. Dneska si sama řídím svou práci, tedy i svůj volný čas. Chci být svou paní, svoboda rozhodování je pro mě nesmírně důležitá. Už nechci dopustit, aby mě moje povolání bolelo. Nemám ráda spaní po hotelech, toho jsem si užila habaděj a už to nemůžu vydýchat. Chci se probouzet ve své posteli.

V minulosti jste několikrát uvedla, že se možná jednou vrhnete na politiku. Začíná vám připadat zpívání málo?
Politika je celý život můj velký koníček, k tomu se vám přiznám. Nicméně opravdu si nejsem jistá, jestli někdy do politiky vstoupím. Je pravda, že bych určité věci ráda ovlivňovala, spoluutvářela, něčemu pomáhala. Být veřejně činná je pro mě zajímavá představa. Spíš než v politice bych se ale ráda angažovala v katolické charitě.

Výrazně podporujete charitativní projekt Šance, který se snaží pomáhat lidem, co skončili na ulici. Proč jste si vybrala právě tuto iniciativu?
Dostala jsem různé žádosti o podporu, ale všechny projekty mi přišly podobné těm, které už existovaly před nimi. Šance je jiná, výjimečná, protože o lidi z okraje společnosti nemá nikdo zájem. Jenže zvláště mladí lidé v takové situaci by měli dostat příležitost vrátit se do normálního života. A ještě něco mě na projektu Šance oslovilo: že jakkoli jde o prospěšnou záležitost, nikdo neví, zda přinese kýžené výsledky. Je to dobrodružná akce několika lidí, kteří chtějí pomoci a také pomáhají, ale nikdo dopředu netuší s jakým výsledkem. Je to trochu donkichotská snaha a to mi na ní přijde sympatické.

Přemýšlíte stejně jako o svém působení v charitě či politice také o konci pěvecké kariéry?
Ano, samozřejmě že ano.

Jak bude vypadat?
Víte, že už to mám docela naplánované?! Ale zatím nic neprozradím. Až to přijde, tak vám zavolám.

Marie Rottrová (65)
Po maturitě začínala jako úřednice ve spořitelně. Je dvakrát rozvedená, z prvního manželství s muzikantem Vlastimilem Kučajem má syny Martina (43) a Víta (41), kteří se věnují muzice. Martin je úspěšný autor hudby k seriálům a znělkám v Kanadě, Vít je vyhledávaný producent a skladatel (mj. napsal hit Nad stádem koní skupiny Buty, kterou spoluzakládal). Z mladých zpěvaček se Marii Rottrové líbí např. Helena Zeťová nebo Dara Rolins.


Zájem mužů neutuchá

5. září 2009 v 21:27 Rok -2006-
(31/2006)
Marie Rottrová (64) si sice užívá role šťastné babičky, ale věk si nijak nepřipouští. Zároveň se může spolehnout na přízeň svých fanoušků. Ani po 40 letech, po která patří ke stálicím české popmusic, zájem jejích obdivovatelů totiž neutuchá.

Populární zpěvačku, které se pro její eleganci i vkus také říká Lady Soul, jsme zastihli, jak balí kufry. "Odjíždíme zítra s rodinou na dovolenou do Toskánska. Objevili jsme nádherné místo, odkud vyrážíme na výlety na kolech i do blízkých měst. Natolik nás nadchlo, hlavně místní lidé a fantastická kuchyně, že tam jedeme už počtvrté," říká nadšeně Marie Rottrová. Její prázdninovou posádku tvoří mladší syn Vítek (40), jeho žena a vnuci Bruno a Max.
Není ovšem zcela obvyklé, aby babička jezdila s mladými na prázdniny. Někdy bývá obviňovaná, že jim do všeho mluví, proto nám to nedalo, abychom se nezeptali:

Jak se vlastně cítíte v roli tchyně?
Velmi dobře. Se snachou si opravdu vyhovujeme a nejen v létě. Vytvořily jsme si kamarádský vztah, podnikáme spolu nejrůznější věci, často se vidíme, například nyní i dvakrát týdně na angličtině. Hodně se při tom nasmějeme.

Využívá vás také, abyste pohlídala vnoučata?
Samozřejmě hlídám, a jak ráda. Především kvůli nim jsem nechala na zahradě vybudovat bazén. Teď přes léto moc nepracuji, odpočívám, a jak to jde, věnuji se klukům. Také jim strašně ráda vařím. Já totiž vaření miluju. Umím v podstatě každé jídlo, a když objevím nějakou novinku, tak se ji rychle naučím. Opravdu jsem nejšťastnější, když si opásám zástěru a postavím se k plotně. Baví mě to i o dovolené. Bruno s Maxíkem italskou kuchyni zase tolik nemusejí, tak jim udělám třeba palačinky nebo kuřátko na smetaně s noky.

Mluvíte s láskou o vaření, ale na vaší postavě to není vůbec znát. Kolik vlastně vážíte?
Pětapadesát kilo a něco.

Tak to by vám mohla závidět leckterá mladá holka… Je za tím hodně odříkání a tvrdé práce?
Od začátku letošního roku jsem začala chodit na masáže a také dvakrát týdně do posilovny. Mám šikovného trenéra, který mi připravil sestavu takříkajíc na míru. Zaměřujeme se hlavně na posilování zádového svalstva, aby člověk nebyl ochablý. Také hodně plavu, několik bazénů denně, hlavně teď přes léto, kdy jsem v těch vedrech posilovnu odpískala.

Myslíte si, že se mučení na strojích nějak odrazilo na vaší postavě?
Stoprocentně. Jsem v daleko lepší kondici, i v psychické. Před pěti lety jsem prodělala dost závažnou nemoc, klíšťovou encefalitidu, a pak jsem vůbec nemohla přibrat. Nebylo mi dobře, nechutnalo mi jíst. Musím říct, že to cvičení je úžasná věc, změnil se mi i metabolismus. Přibrala jsem teď pár kil a cítím se bezvadně.

Díky čemu ještě se udržujete v dobré psychické kondici?
Prostě se nenechám jen tak rozhodit. Jsem optimista a beru si ze všeho to lepší. Pořád jsem dobře naladěná, umím si užívat každodenní drobnosti.

A co hudba? Jakou třeba posloucháte, když jezdíte dlouhé štreky do rodné Ostravy?
Buty, Chrise Reu, Paula Anku… Ale doma mám ráda klid.

Který z vašich hitů vyžadují fanoušci na koncertech nejčastěji?
Myslím si, že hodně oblíbené jsou Lásko voníš dešťem a Ten vůz už jel. Při nich lidé plácají už při předehře.

Víme, že máte stále spoustu obdivovatelů mezi muži, kteří vám vytrvale posílají dopisy. Jsou v nich i nabídky k sňatku?
To ne, ale nabídky k bližšímu vztahu nejsou výjimkou. Dopisů chodí opravdu spousta. Muži se v nich vyznávají nejčastěji ze svého obdivu.

Je momentálně nějaký muž po vašem boku?
Ano, mám přítele, ale víc neřeknu. (smích)

Letos jste vyhrála celostátní rozhlasovou anketu O šarmantní osobnost roku. Lichotí vám to?
Určitě, ale beru to s rezervou.

Jak vidíte šarmantní ženskou svýma očima?
Třeba Veronika Žilková nebo Aňa Geislerová, které jsou přirozené, na nic si nehrajou, říkají, co si myslí, a ani příliš nehledí, jaký to bude mít dopad. Samozřejmě že šarm souvisí i se vzhledem a stylem oblékání. Tam jsem se vždy držela umírněnosti a střídmosti.

Určitě byste vnesla šarm, eleganci i střídmý vkus do naší politiky. Proč jste nakonec nekandidovala do Senátu, přestože to bylo už na spadnutí?
Musím říct, že bych ráda pracovala v Senátu, ale nakonec jsem se rozhodla, že do politiky ještě nevstoupím. Nemohu dělat dvě věci najednou. Na letošní podzim jsem naplánovala na podzim retroturné po celé republice, budeme totiž slavit s moji bývalou ostravskou kapelou Flamingo čtyřicetiny. Je to zároveň výročí mé pěvecké kariéry. Ale rozhodně jsem neřekla, pokud jde o politiku, poslední slovo.

Máte ještě nějaká další překvapení kromě toho, že plánujete vstup do politiky?
Přemýšlím o kariéře producentky. Moc by mě bavilo produkovat desky třeba nějaké mladé zpěvačce, jejíž vkus se shoduje s mým. Kolikrát slyším úžasnou písničku, která se ovšem ke mně nehodí, a říkám si: "To by bylo dobré pro někoho jiného."

Marie Rottrová (64)
Rodačka z Ostravy, její otec byl varhaník a matka operetní zpěvačka. Ve druhé polovině 60. let začínala vystupovat na čajích o páté, v různých soutěžích a její pozdější spolupráce se skupinou Flamingo vydržela 20 let. K prvním hitům patří Kůň bílý, postupně následovaly další: Markétko, Řeka lásky, To mám tak ráda, Lásko, slavný duet s Pavlem Bobkem S tím bláznem si nic nezačínej… Od roku 1981 měla vlastní televizní pořad Divadélko pod věží. Marie Rottrová byla dvakrát vdaná, z prvního manželství má syny Martina (42, žije v Kanadě) a Víta (40), jenž produkuje její desky a zařizuje koncerty. Již 11 let žije ve svém domku v Kolovratech u Prahy.


Proč ji vyděsily esemesky

5. září 2009 v 21:19 Rok -2005-
(12/2005)
"Mám štěstí, že když jsem byla mladá, nevycházel u nás žádný bulvár," směje se Marie Rottrová (63). "On by se možná tehdy nějaký skandálek našel," přiznává s klidným vědomím, že už je stejně vše promlčeno a převálcováno plynoucím časem.

Jen těžko si lze představit tuto noblesní paní Zpěvačku naháněnou paparazzi v choulostivých situacích, jak kličkuje před neodbytnými novináři. Do řečí ale atraktivní drobná tmavovláska přece jen jednou přišla: když nazpívala písničku s Jiřím Bartoškou; to byl pro veřejnost jasný a tenkrát víceméně jediný český sexsymbol.
"Povídalo se o nás, ale my si v té době, kdy nás tak vehementně dávali dohromady, ještě vykali," upřesňuje Marie a dodává: "Jednou jsme se potkali, zrovna když jsem šla kupovat nové povlečení. Jirka šel se mnou, spíše ze zdvořilosti, nadšený moc nebyl.

Kdyby nás tenkrát někdo viděl, to by teprve byly řeči!"

Vyloženě neslušný návrh, jako byl stejnojmenný film, prý Marie nikdy nedostala, jen pár podivných nepodepsaných dopisů. A v poslední době díky velké mobilové revoluci přišlo několik nebezpečně lascivních esemesek. "Vystrašily mě, rozhodně to nebylo nic příjemného. Přemýšlela jsem, co budu dělat, protože to pro mě byl velký zásah do soukromí. Naštěstí po čase ustaly, tak jsem nemusela nic řešit," svěřuje se.

Skříně netahá

Stále půvabná zpěvačka nemá žádné nadměrné úlety na šaty nebo boty. Nejvíc peněz prý utratí za bydlení. "Samozřejmě se musím slušně oblékat, souvisí to s mým povoláním, stejně jako používání kosmetiky," připouští. "Ale nejraději nakupuju věci do bytu, pořád se zařizuju, miluju například věci z IKEA. Nábytek moc nepřestavuju, v tom byla expert moje maminka. Přišli jsme třeba domů ze školy a nevěděli jsme, kde jsme se to ocitli. Maminka přestavěla celý byt. Byl to pro mě dostatečně odstrašující příklad," směje se zpěvačka, která své skříně nechává pokojně na místě.

Rodinu by nedala

Rodina je pro Marii Rottrovou vším. Nedokáže si představit, že by tomu někdy mohlo být jinak, že by obětovala soukromé štěstí pochybné vidině slávy a bohatství. "Jsem vděčná, že je mám, rodina je úžasná věc, zázemí, jistota. Viděla jsem, jak rostou synové, pak jsem sledovala vnoučátka. Z toho čerpám sílu, radost." Hodně se už nacestovala, proto jsou pro ni večery doma doslova svátost. Večírky a velkou společnost moc nevyhledává. "Možná je to i tím, že jsem se odstěhovala na vesnici. Je to jiný způsob života a po ruchu velkoměsta netoužím. Mám stále dost vystoupení, takže si dovedu vážit klidu. A taky by mi bylo líto psa, kdybych ho nechávala moc často samotného doma." Fenku Marie miluje, i když jí tato láska byla před nějakými třemi lety málem osudná. Když psí kamarádce odstraňovala infikované klíště, nakazila se sama zápalem mozkových blan. Dnes už je samozřejmě v pořádku. Večery tráví zpěvačka třeba u televize. Samozřejmě si nenechává ujít seriály, to už je snad celonárodní vášeň, ale kouká i na jiné pořady. "Snažím se pochopitelně být in, protože u nás je zvykem komentovat televizní produkci. Jsme národ, který tráví u obrazovky hodně času, tak chci být také v obraze."

Chodí spát se slepicemi

Dlouho do noci ale televizi rozhodně nesleduje. "Jsem ranní ptáče, které je s rozbřeskem plné energie a večer jen taktak doskákává. Býval to pro mě vzhledem k mému povolání vždycky dost problém. Cožpak o to, koncerty začínají celkem rozumně v sedm nebo v osm, ale občas mě chtěli na nějaký ples jako půlnoční překvapení a to už opravdu byla potíž. I mé hlasivky bývají v tu dobu unavené, takže raději vystupuju maximálně do jedenácti hodin." Pokud vás zajímá, jak začíná den Marie Rottrové, ráno plná elánu nakupuje, venčí psa, potom uklízí, žehlí a udělá spoustu práce. A taky poctivě cvičí. "Už nejméně dva roky začínám den cvičením, protože mě dost trápí krční páteř. Ta pravidelná dvacetiminutovka mě úžasně nabije na celý den," přiznává Marie. To se zřejmě ozývají desítky let strávených v autě kvůli dojíždění z Ostravy. Po cvičení následuje procházka spojená s nákupem čerstvých rohlíků. Doma si k nim udělá voňavou kávu, přelétne noviny a přemýšlí, co uvaří svým blízkým.
Marie Rottrová
Marie Rottrová se narodila 13. listopadu 1941 v Hrušově. Byla dvakrát vdaná, s prvním manželem Vlastimilem Kučajem má dva syny, Martina (40) a Vítka (38). Podruhé se vdala za Georga Burgersteina a na čas za ním odešla do Německa. Na otázku, zda by do toho praštila i potřetí, říká, že nejpíš ne. Vydala na 60 desek a cédéček, naposledy nejslavnější duety s 11 skvělými muži.


Nejdůležitější je, že vůbec je

5. září 2009 v 20:57 Rok -2009-
Katolický týdeník 27/2009

Není výjimečné, že známá osobnost mluví o Bohu či víře. Obvykle ji ale mezi ostatními lidmi v kostele nenajdeme. MARII ROTTROVOU lze na bohoslužbách spatřit pravidelně. O Bohu pak nemusí mluvit. Vyzařuje z ní a z jejích postojů. Cestou do Ostravy se zastavila u svého pěveckého kolegy JAROSLAVA WYKRENTA v Přerově a já měl tu čest být u jejich rozhovoru. Oba - Marie (přestože byla nenalíčená) a Jaroslav (přes evidentní zdravotní problémy) - sršeli dobrou náladou. Když jsem od nich po dobrém guláši odjížděl, byl jsem přesvědčen, že o Bohu vlastně nebylo potřeba mluvit. Jejich přátelství je velkým Božím darem. Přátelství prověřené časem.
Váš první společný velký hit Lásko je stále oblíbený.

Váš první společný velký hit Lásko je stále oblíbený.

JW: Prvním kritikem všeho, co jsem kdy napsal, byla vždy moje žena. Když jsem jí něco zahrál, ona řekla: "dobrý" a odešla, mohl jsem to hned hodit do koše. Když naopak řekla: "Zahraj mi to ještě jednou," věděl jsem, že tu píseň mohu pustit dál. Tenkrát u nás byla dokonce moje tchyně, a když se to líbilo i jí, mohl jsem to dát Marjánce. Když jsem ji pak ale poprvé slyšel zpívat někde v Rusku, byl jsem zděšený.

MR: Kapela Flamingo se tenkrát zhlédla v americké skupině Chicago a Richard Kovalčík, jinak vynikající muzikant, rozhodl, že to bude rychlá bigbeatová píseň. Když to kluci na zkoušce začali hrát, dostala jsem takový vztek, až jsem se rozbrečela. Když jsme po dvou letech chystali novou desku, poprosila jsem Vláďu Figara, aby k ní udělal aranžmá jenom s varhanami, případně přidal nějaké smyčce. Natočili jsme to, píseň se začala vysílat v rádiu a lidé se do ní zamilovali.

JW: Na té písni je vidět síla aranžéra - on dokáže i slabé dílo povýšit, nebo tu nejlepší písničku zabít. A Vláďa Figar postupně našel pro mé písničky opravdové porozumění, takže později už říkal: "Napsal jsem wykrentovku. Například…"

MR: Večerem zhýčkaná… Skořápky ořechů…

JW: Skořápky ořechů vůbec není vánoční píseň. Vznikla v Rusku, když umřel Brežněv, byl vyhlášen státní smutek a my neměli co dělat.

MR: Čtyři dny. Byly zrušené koncerty - umíte si představit, co dělali členové kapely.

JW: Vláďa přišel za mnou a žebral o nějaký text, tudíž jsem mu ho napsal. On pak k tomu jen dopsal noty. Původní text byl trošku jiný, končil: "… z potůčku potok, z říčky řeka, kdoví, co na nás ještě čeká."

MR: …což bylo velmi podezřelé a neprošlo to cenzurou. Tak se nazpívalo: "kdoví, co nás dva ještě čeká."

Máte k té písni i osobní vztah?

JW: Autor má ze začátku rád vždy to, co udělal naposledy. Mne na vymýšlení nejvíc baví realizace, když písničku dopravujeme k lidem. Když muzikanti předkládají lidem cizí šlágry, okrádají se o jeden rozměr hudby, o to napětí, zda se to lidem bude líbit. K písni Lásko jsem získal vztah teprve prostřednictvím Marie. A dodnes, když někdy sedím za jevištěm a slyším ji zazpívat první takty, naskočí mi husí kůže.

Není obvyklé, aby zpěvák na koncertech představoval autory písně. Vy ale, Marie, Jardu vždy zmíníte.

MR: Protože bez něj by zkrátka ta písnička nebyla. A vůbec, nebýt Wykrenta, nemám co zpívat. U posluchačů mají největší úspěch právě Jardovy písničky. Ostatně autor si zaslouží, aby o něm lidé věděli. Interpret píseň teprve dotvoří a vdechne jí život.

JW: V tomhle je Marie báječná - ona přízeň nepotřebuje získávat, podle mého názoru ona tu přízeň jednoduše má, protože ji nestaví na přízni druhých. Když přijdu na jeviště během jejího koncertu, mám od ní už tak připravenou půdu, že i kdybych snad nic nezazpíval nebo neřekl, budou lidé stejně tleskat.

Přátelství mezi umělci není samozřejmostí.

JW: Ale já to svým způsobem jako samozřejmost beru. Marii znám léta a překvapilo by mě, kdyby to bylo jinak. Přátelství je báječná věc. Každý máme svůj život, ale když se potkáme třeba po půl roce, je to, jako bychom se viděli včera. Důležitý je fakt, že si nikdy nelžeme. Existuje daleko více písní ode mě, které Marie Rottrová nezpívala, než těch, které zpívala. Zahodila je nebo mě s nimi vyhnala.

MR: Prožili jsme spolu spoustu krásných zážitků. Občas jsme byli po koncertech jediní střízliví a museli jsme spolu komunikovat, protože se zbytkem se nedalo.

Kdy jste si uvědomili, co v tom druhém je?

JW: To, co v Marii je z hlediska kumštýřského, jsem věděl poměrně rychle, když jsem ji prvně uslyšel zpívat. A co je v ní lidského, jsem poznal též rychle. Potvrdila mi to v době, kdy jsem byl po mozkové příhodě a ona mě do slova a do písmene vytáhla na jeviště. V Přerově jsem se loučil a chtěl udělat tečku za svojí kariérou. Já nebyl schopen pořádně říct ani jedno slovo, natož hrát nebo zpívat. To bylo před devíti lety v lednu a už v červenci mi Marjánka volala na chalupu: "Bude vánoční koncert a já tě tam potřebuju."

Co vás to napadlo, pozvat Jardu?

MR: Když jsme hledali hosta pro vánoční koncert, Jarda byl první, kdo mě napadl. Věděla jsem, že i přes zdravotní handicap bude fantastický, že si spolu máme o čem povídat, a pokud zkusí zazpívat svoje písničky, bude to krásné. On však nechtěl, hrozně se bál. Pak souhlasil, avšak po nějaké době volal, že ne. A tak to bylo několikrát.

JW: Marie byla úžasná, měla doslova svatou trpělivost. Na jedné straně jsem si chtěl něco dokázat, na straně druhé jsem se bál. Právě proto, že šlo o Marii. Ona je profesionál po všech stránkách, nemohu jí zkazit koncert.

MR: Dnes už můžu i já říct, že jsem se trochu bála. Tehdy ještě vůbec nechodil, nohy měl ve špatném stavu. Ale věřila jsem, že to dopadne dobře.

JW: Marie, moc jsi mi pomohla. Do smrti ti to nezapomenu. Jakž takž jsem to nakonec zvládnul, pak jsem vylezl za scénu a tam půl hodiny brečel jako želva. Ti lidé byli neskuteční, neskuteční…

Lidé vám, Jardo, tleskají vestoje.

JW: Nevím, do jaké míry v tom hraje roli to, že jsem poloviční Meresjev… Mám za to, že spíše tleskají tomu, jak se s tím vším peru, než mému uměleckému výkonu. A za to jim moc děkuji. Od Marie i od diváků hodně dostávám.

MR: Když po koncertě podepisuju cédéčka, lidé mi často říkají: "Paní Rottrová, je výborné, že jste k nám přivezla pana Wykrenta. Udělala jste nám velkou radost."

Lidé určitě tleskají i vašemu společnému příběhu.

JW: Snad ano, Marie si umí i na jevišti povídat, takže se před lidmi bavíme; většinou ani předem nevím, na co se mě zeptá. A asi tohle lidé oceňují: že si na nic nehrajeme.

Dnes si ze své nemoci občas i střílíte…

JW: Ale nebylo to tak vždy. Nezapomenu na vánoční koncert v Praze. Recitoval jsem nějaké verše, v sálu naprosté ticho, a během toho přišla ke mně paní a donesla mi růži. Já jsem tu růži jednou rukou vzal a dal do druhé ruky, protože jsem potřeboval dál zpívat. Jenže tu druhou ruku moc neovládám, a navíc mám spasma. Takže ruka se zatínala, trny z té růže se zabodávaly do mé pěsti a kapala z ní krev. A já jsem nemohl dělat vůbec nic. Na jedné straně "keep smiling", zatímco na druhé straně kape krev.

Sáhl jste si na dno?

JW: To víte, že ano. Nevím, jak to říct.

MR: Já to řeknu za něj. Jarda má fantastickou ženu. Myslím si proto, že dno je teprve tehdy, když je člověk úplně sám. A on nikdy sám nebyl. Má přátele, ale hlavně ženu, která ho vždy podržela a zůstala s ním. Takže úplné dno to jistě nebylo.

JW: Jsem realista a vím, že už to nikdy nebude takové jako předtím. Každou středu míváme tady v Přerově takový chlapinec - kdo z kamarádů má chuť a čas, přijde. Někdy jsme tam dva, někdy je nás patnáct. Máme tam kamaráda, který oslepl a byl psychicky úplně na dně. A já jsem díky Marii už byl na tom tak dobře, že jsem mu mohl říct: "Podívej, nebuď přehnaný optimista: už to opravdu nikdy nebude takové, jaké to bylo. Ale to neznamená, že by to nemohlo být nejlepší, jak to jenom půjde." A dnes je to chlap, který se své slepotě dokáže zasmát.

Lidé poslouchají vaše písně a často vám věří. Cítíte za to zodpovědnost?

MR: Já to zažívám na každém koncertě. Byly dokonce doby, kdy mě to tak svazovalo, že jsem zapomínala texty. Říkala jsem si: "Proč ty lidi tady jsou, co ode mě čekají?" Když jsem přišla k mikrofonu a úplně jsem se třásla.

JW: Lidé čekají, že hvězdy jsou něčím mimořádné. A ony jsou jenom obyčejní lidé. Vždy mě rozzlobí, když někdo říká: "Nezlobte se, já jsem jenom obyčejný dlaždič." Člověk se nemá stydět za to, co dělá. Na tomhle světě je potřeba zrovna tak dlaždiče jako šestapadesátého houslisty v symfonickém orchestru.

Oba jste prověřeni časem. Co dosud považujete za svůj největší úspěch?

JW: Za prvé to, že jsem byl až do svých padesáti let relativně zdravý. A za druhé, opravdu si vážím své ženy. Protože vím, co v ní mám. Často se u nás zastaví různí lidé, jsme takové záchytné středisko, kam si chodí vylévat srdce. A to díky mé ženě!

MR: O profesionálním úspěchu bych asi mohla mluvit, ale v osobním životě jsem nebyla moc úspěšná. Nemůžu se vymlouvat na muziku, na povolání. Jsem zkrátka pořád na cestě. Nemám žádný úspěch, nezdolala jsem žádný cíl. Pořád jdu…

Kdy jste nejvíce pocítili pouto přátelství?

MR: Asi když jsem začínala s vánočními koncerty. Byla jsem tenkrát hodně sama, a tak jsem byla moc ráda, že jsem Jardu i s jeho ženou u sebe mohla ubytovat. Naše přátelství se léty utužilo. Když jsem ještě bydlela v Ostravě, Jarda byl můj bližší kamarád, avšak teprve teď je to zřejmě přátelství.

JW: V posledních letech jsme si řekli daleko víc než předtím za třicet roků.

Které vlastnosti si jeden na druhém nejvíce vážíte?

MR: Jarda Wykrent je takový, jaký je… Zkrátka je.

JW: To je zajímavé, já chtěl říct přesně totéž. Že jsem moc vděčný za to, že Marie vůbec existuje. Je to obyčejná ženská, která si na nic nehraje. Už o životě ledacos ví, a přitom to druhým nedává najevo.